Reklama
 
Blog | Tomáš Havel

Hola hola, škola voly volá

Pole jsou už dávno holá,
hola – škola na nás volá,
a my jdeme, mámo, táto,
ať je zima nebo bláto.

 

Od noční můry dělí většinu školáků jen hodiny. Poslední srpnový víkend, to už nemá s prázdninama nic společného, to je stres odsouzence v cele smrti. Jako symbol tohohle svízelného bezčasí mi do duše zaťali výše uvedené propagandistické čtyřverší, dodnes ve mně zůstala pachuť ponížení tou neuvěřitelnou drzostí zařadit takovou hanebnost do čítanky a nutit ji zpaměti recitovat jako zbabělý výsměch někomu, kdo nemá šanci ránu pod pás vrátit. Jedinou obranou bezmocného školáčka, zrádně vydaného napospas totalitnímu zařízení (zrádně proto, že neměl zastání ani mezi nejbližšími, neboť ti stáli vždycky na straně učitelek), bylo poťouchlou říkanku aspoň trochu převeršovat…

  

Reklama

 

Co se týče veselých vzpomínek na základní školu, ať dělám co dělám, napadá mě jedna jediná. Bylo to asi tak v šesté, v sedmé třídě, kdy jeden spolužák, docela dobrý kámoš, dostal novou školní brašnu. Vyjel s ní někdy kolem druhého ledna, čili bylo jasné, že má za sebou tuze smutného Ježíška. Na druhou stranu, tu tašku jsme mu tiše záviděli, protože to byla taková ta aktovka přes rameno, dospělácká, co křiví záda, o níž se nám ostatním, potomkům konformních rodičů, mohlo jenom zdát. Nám nezbývalo než dál nosit rudé kožené brašny na dvě přasky s omlácenýma odrazkama. Narozdíl od zatím poslušných mamlasů z prvního stupně jsme je nosili zásadně naštorc, jenom na jednom rameni, no ale stejně jsme si připadali blbě.

Ten chudák se asi cítil dost trapně, jednak kvůli tomu, že všichni vědí o jeho zpackaném Ježíškovi a možná i díky té tašce, protože nebyl typ takového toho machra, co musí stát vždycky nad kolektivem, kterého nenávist ze strany jím opovrhovaným davem žene ke hvězdám. Snad podvědomě cítil, že ho ten vánoční dáreček vyděluje z naší slušné společnosti. A tak hned o první přestávce, kdy jsme se stěhovali do jiné třídy, beze slova odepjal na jedné straně řemen a tašku začal vláčet za sebou jako chcíplého psa. Po schodech ho brašna občas předběhla, na odpočívadle srovnali krok… Ani v dětství jsem nebyl žádná citlivka, ale přece jenom tohle? Byli jsme všichni okolo nějací zaražení, což si kamarád možná mylně vysvětlil tím, že se mu nepodařilo prolomit zeď opovržení, a tak tašku plnou učiva po zbytek cesty dopravil do třídy kopanci… A k tomu všemu naprosto netečný výraz prostý jakýchkoli emocí, jakože to vůbec nedělá jen tak na efekt, jakože to není žádné pokání.

Dodnes jsem Jirkovi za to extempore vděčný, pokaždé, když si na to jednou za čas vzpomenu, řehtám se jako kobyla až do večera.

 

 

Potom bych měl ještě jednu, ale spíš trapnou než veselou, historku. Mívali jsme ve zvyku po vyběhnutí ze školy odhodit aktovky na trávník u plotu kolem školního pozemku (byla to sídlištní, taková ta skleněnými deskami obložená budova). Po pár hodinách jsme si cestou domů tašky vyzvedli. Nikdy se nic neztratilo; za komančů se pravda kradlo skoro všechno, od stěračů přes ventilky až k celým paletám cihel, omlácená školní brašna se salátovými vydáními početnic však nikoho nelákala. Ale jednou jsem svoji tašku našel přece otevřenou, v trávě se válely tužky, celý obsah penálu. Chybělo kružítko!!! Naštěstí se kolem ještě potulovaly nějaké holčičky a ochotně prozradily, že v tašce se hrabal jistý M. CH. ze 4.C.

Nevím, co to do mě tenkrát vjelo, nikdy jsem nebyl odvaha kalibru Jana Husa, strčit sirku do zvonku a vzít roha, to bylo zhruba moje maximum, po stezce odvahy na pionýrském táboře jsem vždycky ve tmě v cíli trenky nenápadně strčil do lopuchů a zpátky do tábora pajdal v teplácích naostro. Ale tenkrát jsem si řekl, že takhle to teda nenechám! Nějak se to dotklo mé hrdosti, o vlastní kružítko v podstatě vůbec nešlo. Bylo mi jasné, že sám ho z toho blba nevyrazím, jak už jsem uvedl, odvaha kalibru sicilského kmotra jsem nebyl.
A tak jsem se druhý den, hned ráno, vydal do 4.C. Nebylo to jednoduché, kdyby mě, cca šesťáka, na prvním stupni odchytila dozorkyně, byly by okamžitě nepříjemnosti. A já musel do třídy vpadnout až po zvonění, aby tam už byla soudružka učitelka, čili chodby byly pusté, pro slídící vlčici v silonové zástěře snadná kořist. A pak taky cesta zpátky, neméně riskantní, a do vlastní hodiny přijít pozdě, ale na to už se nějaká výmluva našla.
Čili, jakmile odzvonila osmá, vešel jsem do 4.C., co nejslušněji pozdravil  a soudružce za katedrou oznámil, že bych měl nějaký problém k vyřešení a jestli ho teda smím přednést. A pak jsem polopevným hlasem, vážně a pateticky (abych zamaskoval trému jako svině), prohlásil: „M. CH. mi včera před školou ukradl kružítko!“ Všichni šli málem pod lavice, tohle bylo na čtvrťáky ještě pořád silné kafe. Netušil jsem, že to půjde tak hladce ‒ dotyčný v šoku, s něčím takovým zřejmě vůbec nepočítal, vyměkl jako máslo na sluníčku a soudružce i mně bez zbytečných řečí slíbil, že kružítko bez cavyků vydá. Sice ho u sebe nemá, ale do zítřka bude věc vyřízena.

Večer doma někdo zazvonil, samozřejmě pan CH., a hned otci podával fungl nové kružítko; zkroušeně si dovolil podotknout, že se to bývalo dalo vyřešit v klidu, že stačilo zajít k nim a nemusel se z toho dělat takový veřejný skandál… Naši samozřejmě koukali jak zjara, pan CH. pokračoval, že jejich M. to kružítko nevzal, že muselo zůstat v trávě, nicméně chybu uznává, v cizích taškách se nemá nikdo co hrabat.
Takže jsem začal kroužit zbrusu novým nástrojem, ale nijak velký triumf jsem neprožíval  ‒ ten blb mě totiž připravil o starodávné kružítko po dědovi z takového dřevěného pouzdra vyloženého sametem, kde bylo ještě nějaké příslušenství: hrot místo tuhy jako odpichovátko, plechová tubička na náhradní tuhy a pak ještě takový bazmek na násadce, co měl sloužit k rýsování tuší. K tomu si ještě naši za ten trapas s panem CH. (chudák vypadal na celkem slušného člověka) v panelákových veřejích museli zchladit žáhu, tak mě aspoň zpérovali, co mám co nechávat válet tašku u plotu atd. Zkrátka, radši nevzpomínat…

 

 

Tak to byly dva příspěvky jako pocta i útěcha Vašim smutným ratolestem, i pro Vás, kdož s nimi ty nelehké chvíle prožíváte, abyste v neděli večer v postýlce měli co předčítat, místo tuplované dávky antidepresív.