Na záložce knihy se uvádí, že jde o vzpomínkový román. Asi ano, i když o románu mám jiné představy. Mohl by to být deník, ale chybí jakákoli datace a nejde o okamžité, každodenní zápisky. Paměti to také nejsou, protože Šklovskij se vůbec nesnaží své zážitky zarámovat obecnějšími fakty, zasadit do širšího historického kontextu. Čtenář se hned od prvních stránek začne ztrácet ve spleti postav, z nichž některé jsou obecně známé (většinou literáti jako Gorkij, Chlebnikov), ale většina je v českém prostředí naprosto neznámá. O některých se dočteme v poznámkách pod čarou, ty však nejsou dílem autora, ale překladatele. Stejně se to má s časem i místy, kudy Šklovskij čtenáře vede. Tato dezorientace vůbec není na škodu, naopak perfektně navozuje atmosféru totálního zmatku v revolučním Rusku a Rusku mezi totálním rozkladem carské armády a občanskou válkou – nikdo pořádně neví a nechápe, co se kolem odehrává. Co bude zítra, natož za měsíc. Na jakou stranu se přidat, na jaké straně je tenhle a s kým jde tamten? A platí ještě to, co bylo včera? Jediné neotřesitelné je potřeba jíst, spát, nezmrznout a vyměšovat. Přežít.
„V Moskvě bylo víc jídla, ale bylo tam chladněji a těsněji.
V jednom moskevském domě žil vojenský oddíl. Nejdříve bydlel v přízemí, vypálil ho, potom se přesunul do prvního patra, spodní byt uzavřel, do podlahy udělal díru a používal ji jako záchodovou mísu.
Toto zařízení fungovalo rok.
Není to ani tak svinstvo, jako slabost a užívání věcí novým způsobem.“
Viktor Šklovskij nebyl zrovna tuctový člověk.
Literární vědec, metodolog ruské formální školy, svými studiemi ovlivnil český strukturalismus atd. V roce 1914 vstoupil jako dobrovolník do carské armády – když už, tak od takového intelektuála by se dala očekávat nějaká písařská funkce u štábu nebo v kartografickém oddělení popřípadě role frontového zpravodaje. Možná i zpravodajce. Jenomže Šklovskij se stal instruktorem u autoroty – učil vojáky jezdit v obrňácích, které samozřejmě bravurně řídil. Takto ho v Sankt Petěrburgu zastihly obě revoluce, únorová „buržoazní“ i říjnovo-listopadová „socialistická“. V únoru se celkem bez váhání připojil k revolucionářům, v obrňáku brázdil Pitěr, v sedmnáctém jste tam snad kromě tramvají v ulicích nepotkali nic jiného, než nazdařbůh se prohánějící pancéřáky. (Konečně jsem pochopil, že když Viktor Pelevin nechal v románu Čapájev@prázdnota Čapájeva jezdit v pohádkově zařízeném pancéřáku, mělo to reálný základ. Doteď jsem si říkal: že by někdo jezdil po městě, kde se vlastně nic neděje, v obrněnci?)
V listopadu 1917 už Šklovskému začala hořet koudel u zadku.
Bolševismus ho v žádném případě neoslovil, tíhnul spíš k eserům. Zapletl se do jakéhosi pochybného spiknutí, v jehož rámci měl ukrást několik pancéřáků a dobýt s nimi nějaké město a osvobodit odtamtud nějaké vězně. Když jeho spoluspiklence začala jednoho po druhém sbírat Čeka, raději se nechal odvelet na frontu coby komisař. Dostal se kamsi na jih až do Persie k tureckým hranicím. A tam se teda děly věci; řezali se tam všichni se všema proti všem. Dezorientovaní Rusové, kteří už nechtěli nic jiného, než se vrátit domů, jenomže železnice ty masy vojsk nemohla pojmout. Do toho Turci, Kurdové, Ajsorové čili Asyrové, Arméni, Perští kozáci, Ukrajinci, Tataři, Inguši, Osetínci, Čerkesové, dokonce tam ještě zbyly nějaké německé jednotky… Národnostní, ale k tomu ještě i náboženské nenávisti – ortodoxní křesťané, katolíci, bolševici, nestoriáni, muslimové. Jediné, v čem se všichni shodli a společně si libovali, byly pogromy na židy.
Sentimentální cesta dobře doplňuje Babelovu Rudou jízdu.
Zatímco Babel válečná zvěrstva líčí zblízka, tváří v tvář obětem, pořizuje až komorní literární portréty, Šklovskij tohle všecko popisuje jakoby z ptačí perspektivy a ukazuje nám tak nedozírnost a obludnost všech těch tragédií. Asi jako když jeden meteorolog naměří, kolik mm deště spadlo na jeho zahrádce a potom druhý ukáže na satelitní mapě Země ohromné masy mračen, ze kterých, mimo jiné, spadlo i těch pár kapek do té malé odměrky. Tak třeba:
„Poslali někam obrněný vlak odzbrojovat vojáky a pobili tam kulomety několik tisíc lidí.“
Nebo:
„Když vyšlo slunce, celý prostor kolem dokola byl pokryt mrtvolami.
Nebylo čím topit, pálili prádlo a koberce a polévali je naftou.
Teď několik slov o prádle. Svého času jsme prosili, aby armáda dostala prádlo.“
Tady je vidět i Šklovského styl – řadí suchá fakta tak, jak mu přicházejí na mysl, nebo možná apokalyptické výjevy úmyslně, rafinovaně prostřídává s naprosto komisními historkami, třeba hory mrtvol s prádlem zašantročeným kdesi v armádním skladu. Tím absurditu toho, co kolem sebe viděl, mistrně přenesl na papír.
Šklovskij se také dostal do prvních linií rusko – rakousko-uherské fronty.
I tam se děly věci. Totální rozklad ruských vojsk, dezerce; nebylo výjimečné, když to zabalil celý pluk a prostě z fronty odešel pryč. Nikdo pořádně nevěděl, kam a pod koho patří, podřízená jednotka najednou nad sebou nikoho neměla, zbytky rozprášených oddílů bloudily napříč frontou, vojáci odmítali poslušnost důstojníkům; Šklovskij popisuje naprosto nepředstavitelné historky, třeba jak se vojáci rozhodli zabít vlastního generála – postavili před jeho dům minomet. Generál, Čermisov se jmenoval, ale nebyl žádný posera. Vyšel před dům a vojákům vysvětlil, že minomet postavili blbě, že rozmlátí všecky domy v okolí. Vojáci se zastyděli, fidlátko sbalili a odešli.
Jestli na ruské straně vládl takový chaos, nemohlo to být u Rakušáků jiné, když nedokázali takovou „obranu“ prolomit. Ostatně, nepřátelé spolu vycházeli docela hezky – na území mezi zákopy u vrchu Kosmačka prý stál neutrální bordel. Nepřátelští důstojníci společně v okolních mezifrontových vesnicích nejednou zakalili. Šklovskij vzpomíná na kapitána Činarova, nositele Řádu sv. Jiří (dodnes nejvyšší ruské vyznamenání), který prý měl „v hlavě takový mišmaš,“ že jezdil naproti do rakouského štábu a s C. a K. oficíry potom odjížděl automobilem kamsi do jejich týlu. Nakonec ho Rusové zavřeli. Šklovskij za něj orodoval, protože mužstvo pluku si ho vyžadovalo zpět. Bodejť by ne, takového velitele bych chtěl taky. Když potom Šklovskij vojákům pluku referoval, že Činarova nepustí, ale budou ho soudit, ihned se přihlásilo obrovské množství vojáků nabízejících lživá svědectví na Činarovovu záchranu. Možná, že si Hašek některé švejkovské historky ani vymýšlet nemusel.
Takové a další příhody najdete v Sentimentální cestě. Pobavíte se i poučíte. Na závěr perla o jakémsi poručíku Stěpaniancovi, ruském Arménovi, petrohradském studentovi –
„V Persii rychle a v dobrém smyslu zdivočel a ukázal se být rozeným vůdcem.“
Někdy jsem nevěděl, jestli to Šklovskij myslí vážně nebo si ze všeho dělá srandu.
