O mnoho menší, zato emocemi a pohybem nabitou přehlídku bestií mají v Paříži na prostranství před Musée d’Orsay. Davy čekající ve frontě se tak můžou aspoň na chvilku zabavit. Jedná se o bronzové portréty pěti zvířat a několika rostlin v životní velikosti. Vytvořili je v 19. století francouzští sochaři, specialisté na plastiky zvířat, což byla tehdy velká móda. Sochy byly odlity pro Všeobecnou výstavu 1878, poté zdobily prostranství před starým palácem Trocadéro. Po jeho demolici se různě stěhovaly, až v roce 1986 zakotvily před t.r. otevřeným, přestavěným nádražím na galerii.
Prvním je slůně atakované vzteklým paviánem nebo nějakým makakem holoprdelatým.
Útok je veden ze zadu a chudák slůně se nemůže adekvátně bránit, protože se chytilo do pasti – zadní nohou šláplo do smyčky lana přivázaného k jakémusi disku, víc než polovinou objemu vězícím v zemi.
Okamžitě mě napadlo lano přetnout – pak by se slůně s tím rudoprdelníkem snadno vypořádalo. Je však odlité z bronzu a na to kapesní sekyrka nestačí. Chtěl jsem malého chobotnatce aspoň potěšit říkankou, se kterou jsem kdysi vyhořel u matury:
Slů-ně stů-ně, ká-pe mu z chobotu, změ-řte mu teplotu…
Vzpomněl jsem si na ten trapas a radši zarecitoval jeden kousek z výše zmíněného Apollinairova Bestiáře. Dovolil jsem si Slona pro potřeby tohoto sdělení přebásnit (Slůněti jsem recitoval francouzsky, ale není to nutné, za roky v každodenním obležení turisty zvládá, byť jen pasivně, 36 jazyků a 87 dialektů):
SLON
G.A.
Slon majetek má v klech jež v tlamě nosí,
i já mám v ústech celkem slušné jmění.
Je mrtvý, purpur!… Slávu kupuju si
za slova zpěvná, ta se vždycky cení.
Všimněte si, že sochař Emmanuel Frémiet (m.j. je autorem pozlacené sochy Johanky z Arku nedaleko přes řeku) před slona jako bonus umístil ještě žabku. Není to královna, nemá korunku. Přesto políbit ji za pokus stojí – králové nezřídka nacházeli mnohem zajímavější vyžití u děvčat z lidu než u slušně vychovaných, anemických dcer z královských rodů. Možná je to zakletá služtička krev a mlíko, snad kyprá pradlenka od seinských břehů. Kdo ví.
Dalším portrétovaným je kůň. Nádherná, dynamická figura, svaly pod kůží ladí v divokém furiosu, oháňka jak vlasy Boticelliho Venuše. Zvíře se vzpíná nad bránami otočenými trny vzhůru, což celé scéně přidává na dramatičnosti. Za jakou cenu? Nervy nadranc při nekonečném, bezmocném čekání na to, až si koník nabodne kopyto. Nejbezpečnější by bylo všecky trny upilovat (obrátit brány tak, jak patří, nejde, jsou pevně srostlé se zemí). Pilkou na železo byste to pižlali několik dní a jít na to s bruskou by bylo moc nápadné. Strašný randál. Stačilo by hroty aspoň pobouchat palicí, ohnout do pravéhlo úhlu a připlácnout k rámu. Znáte to – něco se přitlouká příliš dlouhými hřebíky, ty prolezou skrz naskrz a špičkama čouhají z druhé strany. Lempl a šlendrián to nechá tak, dokud se někdo nenapíchne. Fachman ty vyčuhující hroty rovnou kladivem ohne a zadrtí do dřeva.
Všimněte si i toho dubového pařízku, ty praskliny, odchlíplá kůra, to je přece krása. Jako v lese.
Tu máte Apollinairova Koně, jehož však Dufy vyřezal do dřeva coby Pegasa:
KŮŇ
G.A.
Drsné, jasné touhy mých snů zkrotí tě,
můj osud s károu zlatou dostaneš za vozataje,
napne strašným tahem běsů opratě,
mé verše třímá v rukou, ideál vší poezie.
Posledním na řadě je můj oblíbenec nosoroh. Také povedený kousek, tlama jak z pravěku, nádherná, majestátní ušiska. Kaktusy umocňují již tak velkolepý dojem z pancíře. Placatý perforovaný list, mé dětství – obludná, přerostlá rostlina v obýváku, listy pokryté prachem, stonky (kmeny?) provázky rozvěšené za garnýž, okenní kličky a knihovnu, později i lustr, jinak by se celé monstrum dávno zhroutilo. Občas se zhroutilo i tak, při honičkách, nácviku penalt atp. Průser jako Brno, matka na mrtvici, tresty a zkažené odpoledne. Jak mě ta příšera srala! Ale strašně rád jsem protrhával ty můstky mezi dírama v listech, byl to nenapodobitelný pocit, ten zvuk i jemňoulinká vibrace v prstech. Něco úplně jiného než papír nebo jiné trhatelné materiály.
Chudáka nosoroha Apollinaire do Bestiáře nezařadil, tak jsem mu něco napsal sám:
NOSOROH
T.H.
Nosorohu, nosorohu, žhavě žhneš…
přitom nejsi tygr – nemáš kožich s oranž přelivem.
Místo fousků na čumáku Babylonskou věž,
nemáš pruhy; chlape, kam na tebe s běžným střelivem?
Uvnitř Musée d’Orsay mají ještě sněhobílého ledního medvěda. O něm ale až někdy příště.
Malá douška ke koni s bránama. V románu Borise Viana Srdcerváč psychoanalytik Kubohnát vede trojčátka své bytné ke kováři, aby je okoval. Normálně dětičkám do plosek nohou natlučou podkovičky. Nikdo se tomu nediví, ani bláznivý kněz – naopak, berou to jako běžnou věc. Z toho usuzuju, že v tom kraji kdesi u moře (z popisu pobřeží to vypadá na Bretaň či Normandii) je to obvyklý postup. Ledaže by si to Vian celé vyfantazíroval, ale to se mi nezdá, není z těch, co by si vymýšleli a své čtenáře tahali za fusekli.
Ad G. Apollinaire též zde.