Kamarád harfenista (jeho profese v podstatě s příběhem, který se chystám převyprávět, nijak nesouvisí), s nímž jsem se nedávno setkal v jedné příjemné hospůdce (ani to není nijak důležité, náš rozhovor by se mohl odehrát kdekoli a dokonce by to nemusela být ani hospůdka, ale my jsme se setkali v hospůdce, takže to také tak, i když jen jen mimochodem, uvádím, nebudu se ale z pochopitelných důvodů zbytečně rozepisovat kde a ve které), mi vyprávěl zajímavou historku, kterou bych vám rád vylíčil ‒ má obecnější platnost. Nebudu unavovat přepisem všeho, co jeho zpovědi předcházelo, i když by to za zmínku určitě stálo, nemá to k tématu žádný bližší (logicky tedy ani vzdálenější) vztah, snažím se vyhmátnout to nejpodstatnější a vyhýbat se zbytečným odbočkám (čímž se předem omlouvám těm, kteří mají raději košatější styl): povídali jsme si (jak už to tak u setkání kamarádů u piva bývá, v podstatě o všem a o ničem, většina z vás to určitě zažila, čili o tomhle se dál rozepisovat nebudu, podržím se striktně tématu a přejdu rovnou k podstatnému), čas příjemně plynul, dokud pramen hovoru, jak se říká, nevyschl.
Přítel harfenista, ani nevím proč, snad aby řeč nestála, nebo opravdu cítil potřebu vynášet takové věci na světlo?, každopádně začal o strunách, které si předešlého dne koupil; nebyly nijak levné a když je začal napínat na nástroj (ty původní už toho zažily opravdu moc, bohužel tu není prostor vyjmenovávat všechny ty zkoušky,koncerty a natáčení), několik se jich přetrhlo. Tu a tam se to prý stát může, ale v tomhle případě se evidentně jednalo o výrobní vadu. Nebudu zabíhat do podrobností, v hudebních nástrojích se nevyznám (kdysi jsem vlastnil kytaru, to ale uvádím jen pro zajímavost, protože ta kromě pár strun, osmi, pokud mě paměť neklame, nemá s harfou nic moc společného) a naštěstí to s naším příběhem vlastně ani nijak nesouvisí. Prostě jsem příteli taktně sdělil, že struny na harfu ani problémy s nimi mě nezajímají a bylo to vyřízené, zase jsme mlčeli.
Ale o tomhle jsem původně vůbec mluvit nechtěl, je to téma spíš pro nějaké hudební periodikum nebo poradnu oklamaných spotřebitelů. A koneckonců je to čistě osobní záležitost kamaráda harfenisty a já nemám jediný důvod se tím tady zaobírat.
Takže vás nebudu zahlcovat podružnostmi a zamířím rovnou k věci.
Docela na úvod mi nedá, abych se ještě velmi krátce nezmínil, že na oné hospůdce bylo mj. zajímavé i to, že pivo roznášela půvabná servírka (slovo „půvabná“ je dost vágní, pokusím se vyjádřit přesněji: typ Dolly Buster, ale o trochu romantičtější ve výrazu). O jejím oblečení, stylu líčení a vkusu bych tady mohl psát celé hodiny, nicméně myslím, že bude stačit, když uvedu, že oblečená byla spoře, vyzývavě, možná i nestydatě; přítel harfenista se zmínil, že ta dívčina „si nepokrytě říká vo styk“. Řekl to ale tak nahlas (on totiž nedoslýchá, proto ho záměrně nejmenuji, přirozeně bych mu mohl způsobit problémy v zaměstnání, to jenom na vysvětlenou; a čistě pro vaši informaci prozradím, že harfeníci muži na profesionální úrovni u nás působí pouze tři), že to bylo slyšet po celém lokále.
Co se dělo potom, to je, jak už z předešlého snad dostatečně vyplynulo (pokud ne, tak bych to rád zdůraznil), docela jiný příběh, který by vydal na další článek, možná i dva. Když bude někdy čas, nálada a zájem, rád o tom poreferuji.
Ale nechme chlípnou číšnici číšnicí a přejděme přímo k historce přítele harfeníka, in media res, jak se také říká. (Snad jen kratičká technická poznámka: autorům bývá často vytýkáno, že když používají různé cizojazyčné citace, dávají tak, prý snobsky, na odiv svoji vzdělanost, povýšenost atd. Mě bohužel stejně trefný termín v naší mateřštině nenapadá a vzbudit aspoň trochu dojem mi vlastně proti srsti také nejde.) Ale to jsem se už zase dostal někam, kam jsem původně vůbec nechtěl, daleko za rámec tohoto pojednání, takže se vrátím k tomu, o čem jsem chtěl psát hned od začátku ‒ k příhodě, která potkala mého přítele harfeníka.
Jak už víte, seděli jsme v jedné hospůdce a popíjeli pivo. Co se týče servírky i předchozích hovorů, o nich jsem snad dostatečně pojednal výše a je zbytečné se k nim vracet. Jenom bych ještě uvedl na pravou míru ta kamarádova slova na adresu oné štětky: rád žertuje a přehání. Přehánět se samozřejmě nemá. Ale neodbíhejme a zbytečně nenatahujme.
Mám dobrý pocit, že co říci jsem chtěl, řekl jsem a v podstatě nemám, co bych dodal. Na úplný závěr bych vás ještě rád navnadil – přítel harfenista mi takových zábavných historek vyprávěl ještě několik, dalo by se říct, že je doslova sype z rukávu, rád se podělím i o některé další (které za to stojí, některé, přiznejme si, za moc nestojí, ba nestojí vůbec za nic), takže určitě je na co se těšit.