Je nás sice požehnaně, na tu odměnu, ale můžete být v klidu. Nekápne z toho nic, prachy jdou na dobročinné účely.
Češi mají hned čtyři Nobelisty! Opravdu? Možná i pět!!
Do včera jsem se domníval, že Češi doposud ocenění Nobelovou cenou, jsou dva. Akademik Heyrovský a Jaroslav Seifert. Podle jistých internetových pramenů jsou však čtyři! Někdo počítá i pacifistku baronku Berthu von Suttnerovou a lékařku Gerty Theresu Coriovou za Češky. Jak je to možné? Provedl jsem malou rešerši.
B. von Suttner by jako Češka mohla s odřenýma ušima projít. Jde o to, jestli by o to stála a pak taky především o to, jestli mají Češi vůbec morální právo si tuto ve své době nejvýznamnější ženu světa dnes přivlastňovat.
Po meči pocházela z prastarého českého rodu Kinských. Narodila se v Praze, ale Kinští maličkou Berthičku s maminkou (tatínek zemřel ještě před narozením dcerky) z paláce na Staroměstském náměstí záhy vyštípali do Brna (maminka, jakožto dcera hauptmana jízdy von Körnera, nebyla původem dostatečně na úrovni). Ve 13 letech se B.S. z Čech odstěhovala nadobro.
Kinští zde byli už dávno před Bílou horou a někteří příslušníci rodu prosluli vřelým vztahem k češtině i obrozencům. Jeden příklad za všechny – z Františka Oldřicha Kinského (1634–1699), který se přátelil i s B. Balbínem, si pro jeho češtinu dělala legraci manželka, hraběnka z Ursenbecku. Humornou scénku zaznamenal Zdeněk Kalista:„ Dostal jsem se – vypráví tu Kinský – do ostrého sporu se svou ženou, protože se vysmívala mé češtině a odvážila se mne srovnávat s bláznem (šaškem) Hanslem; dal jsem jí, abych tuto její drzost ztrestal, několik šťouchanců“. Co v té době považovali za šťouchanec nevím. Jak tomu bylo s jazykovou vřelostí k češtině koncem 19. století taky nevím.
Za sekretářku si ji vybral sám Nobel a strašně se do ní zamiloval (byl jenom o 10 let starší), ale nikdy jí to neřekl. Prožila vydařené manželství s Rakušanem von Suttnerem. Uměla pět řečí včetně češtiny! Po osobních zkušenostech z rusko-turecké války (pracovala v lazaretu) přednášela na mírových konferencích po celém světě. I u nás. Za mír se přimlouvala dokonce i u císařpána a pražských Němců z Příkopů. Měla ráda TGM, on jí také. Spoluzaložila soudní tribunál v Haagu, psala knihy, do novin (i českých). Byla také feministkou, v tom normálním slova smyslu. Rakušáci si jí dodnes váží tolik, že si ji razí na rub dvoueurovky. Dřív ji měli na tisícišilinkovce. V každém městečku Bertha von Suttner Straße oder Platz. Und wir? Češi? Zkuste v Praze najít její ulici. Máme ulice pojmenované po hokejistech, anarchokomunistovi dr. Vrbenském (ve 20. letech usiloval o připojení ČSR k SSSR), Rychlonožkovi s Červeňáčkem, nábřeží Ludvíka Svobody (ještě odpornější figura než Husák s Biľakem dohromady). Možná mě někdo opraví, ale pochybuju, že se její jméno vyskytuje ve středoškolských učebnicích, natož, že by se o ní někdo zmínil dětem na ZŠ.
Sto let po smrti se dočkala pamětní desky v paláci Kinských, dokonce o ní vyšla i knížka (kterou napsala napůl Němka napůl Rakušanka). S křížkem po funuse honíme starého Bycha, statečná Bertha prostě patří Rakušanům. (V širším kontextu samozřejmě celému civilizovanému světu.)
Winston Churchill, laureát Nobelovy ceny za literaturu, ke svému štěstí žádné české předky nemá. Za slíbené krev, pot a slzy by ho našinec hnal svinským krokem zpátky za kanál. Dost jsme se už nautahovali opasků!
Jistě ještě mnohem méně z nás ví, kdo byla Gerty Theresa Coriová. Ani já to do včerejška nevěděl. Taky se narodila v Praze, řediteli cukrovaru Ottovi a Marthě Radnitzovým, pražským německým židům. Maturovala 1914 v silně německém Děčíně a studovala medicínu na německé Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. Z toho se dá usuzovat, že česky spíš neuměla a za češku se určitě nepovažovala, byť musela být občankou ČSR. S Carlem Ferdinandem Corim (také pražským rodákem, který dětství, školu i gymnázium prožil v Terstu a do Prahy se vrátil až na VŠ studia) se seznámila na medicíně. Hned po promoci (1920), protože v Praze zažívali nepěkné reakce na svůj židovsko-křesťanský svazek a také nevraživost pražských maloměšťáků k ženám jakožto akademickým a vědeckým pracovnicím, spolu odešli do Vídně. Tam to nebylo to o nic lepší, takže po dvou letech přesídlili do USA, kde už zůstali. Teprve tam se jim dostalo adekvátních podmínek pro práci a za objev úlohy hormonů hypofýzy při přeměně cukrů dostali v r. 1947 NC za medicínu.
Zajímavé je, že na anglické Wikipedii je C. F. Cori uveden jako český biochemik rakousko-uherské národnosti, zatímco Gerty jako americká biochemička.
Mimochodem, občanem ČSR byl i další laureát, literát Thomas Mann!
Nobelovu cenu za literaturu má doma i Gunther Grass, mj. autor Plechového bubínku.
Ať si cenu strčí za klobouk.
Škoda, že mě evropské špičky neoslovily, protože bych je zplnomocnil, aby diplom s medailí taktně hodili slavnému norskému Nobelovu výboru na hlavu. Že tahle cena je už navždy zprofanovaná nemusím připomínat. A nejde jen o Arafata, Gorbačova (když se mu glasnosť a perestrojka vymkly z rukou, poslal do Litvy jednotky OMON; čert vem pár desítek mrtvých, zasloužil se, i když spíš nechtěně, o rozpad Říše zla – proč to ale současně nedali taky Reaganovi?).
Další z bizarních laureátů je Al Gore, který to spíš dostal jako flastr na nespravedlivou prohru se zloduchem století Buschem, navzdory tomu, že schvaloval bombardování Srbska i Husajnova Íráku a s tou jeho ekologií je to taky všelijak.
Obama, to už je jenom třešnička na absurdním dortu.
Nejvíc mi vadí na první pohled nekontroverzní ocenění OSN a Kofiho Anána v roce 2001, asi 2 měsíce po útocích Al Kaidy na New York. Snad to mělo rychle pozdvihnout prestiž vyšeptalé a nefunkční organizace a Američanům naznačit, aby si nemysleli, že si budou dělat, co se jim zamane. Zbytečné gesto, výsměch miliónům obětí ozbrojených konfliktů po celém světě. Pro příklad, jak OSN škodí kudy projde, nemusíme chodit daleko. Bílé přilby shovívavě přihlížely masakrům v Sarajevu. Můžeme jít i dál, třeba do Afriky. Angažmá OSN v Pobřeží slonoviny a Horní Voltě „hezky“ popisuje Ahmadou Kourouma v knížce Alláh není povinen… O mírových akcích ve Rwandě, jejichž výsledkem bylo nepředstavitelné peklo (800 000 povražděných Tutsiů za 3 měsíce) zase napsal knihu kanadský generál Roméo Alain Dallaire, který měl zakázáno cokoli podnikat, mj. i od Kofi Ananána, který se nakonec stal spolumajitelem Nobelovky, pro kterou si bezostyšně došel, jako by se nechumelilo.
Bývalý šéf Ala Gorea, Bill Clinton, má nejraději marinovaná, ukřupaná kuřecí křidélka, po nichž si utře ruce do ubrousku a celý večer hraje na saxofon.
Sám za sebe veřejně vyhlašuju, že když už pan Barroso tu cenu převzal, tak ať si ten můj podílek strčí někam.