Začneme tím, jak vůbec kožená mičuda a kopaná na černý kontinent doputovaly
V Africe se o tom odnepaměti vypráví, a generace po generaci předává, spousta legend; tu více, tu méně uvěřitelných. Realita je, tak jako většinou, velice prozaická.
Bylo to za éry legendárního sira Bobby Charltona, jehož „Reds“, v té době neporazitelný Manchester Utd., zavítal na jih k přátelskému utkání s elitním výběrem britské Královské vojenské posádky, s FC Duklou Gibraltar. Bobby tehdá v 58. minutě na hranici šestnáctky domácích napálil bodlem merunu takovou silou, že z toho byla nevídaná, leč nepřesná pumelice; mičuda přefičela vysoko nad ostnatým, elektrikou nabitým plotem a zmizela kdesi nad úžinou. Za pár minut doplachtila do marockého Tangeru, zrovinka na terásku čajovny, kde se scházeli beatníci. (Tehdy v Tangeru bydlely spousty beatníků.) Ti však, jakožto občané USA, brali (a co si budeme povídat, taky znali) jedině šišku, a tak nevědíce co s ním, kulatý míč sira Bobbyho darovali místním klukům. Situaci zachránil Allen Ginsberg, který si při památném pražském Majálesu, ještě než ho agenti Stb stačili vyexpedovat přes Ruzyň zpátky do kapitalistické džungle, odskočil z přehlídky ČSLA na Letenské pláni na trénink železné Sparty, takže mohl mladým Afričanům posuňky nohou a vytrvalým plácáním přes ruce vštípit základy pravidel…
Pokračujeme tím, jak pestrou hrou je africká kopaná
Afričané jsou velice hraví, takže tamnější mistrák (CAN – Coupe d’afrique des nations (Africký pohár národů)) pořádají každé dva roky. A že je na co se dívat!
Z minula už víte, že téměř všecky tamní národní mančafty mají zvířecí přezdívky. A ten z Vás, kdo má dobrého pamatováka, ví, že Alžířani jsou „Fenci“ – takové ušaté, pouštní potvory. Ale vidět „Feneky“ v akci, tím africké možnosti zdaleka nekončí. Představte si, že se z tunelu důstojně plazí jedenáctka „Nilských krokodýlů“ reprezentujících Súdán, případně krokodýli „Likuena“, výkvět Lesothské kopané a s nimi na pažit vyklusávají „Zebry“ z Botswany, případně ržající a nedočkavostí se vzpínající burkino-fasští zpěnění „Hřebci“. Anebo když si vznešeně, rozvážně a elegantně do středového kruhu vykračují, na štíhlých nohou důstojně našlapují, ugandští „Jeřábi“, případně koketně mávají ocásky „Veverky“ z Beninu. Tohle v Evropě neuvidíte. U nás jedině „Klokany“ poskakovat ve Vršovicích a snad ještě v Xaverově, či kde, oboje dvoje hrají momentálně hovno a taky není divu, v moderním fotbale, dokonce ani v české lize, přískoky snožmo už dávno díru do světa neuděláte. „Kobylky luční“ z Curychu mají k elitě daleko, a potom ještě „Kohouti“ z Tottenhamu. Ti jsou zase klasickou ukázkou britského chorobného lpění si na přežitcích a podobných nesmyslech, protože kohoutí zápasy byly v civilizovaných zemích dávno zakázané. A corrida se hraje bez mičudy.
Nejen pestrost a hravost, nýbrž i tvrdost a zarputilost
To v Africe, tam se vaří jinačí kavička! To je panečku pokoukáníčko, když si „Panteři“ reprezentující Gabon (v případě „Leopardů“ z Konga běží stejný scénář v bleděrůžovém) během úvodních hymen slastně protahují svá dokonalá těla, mlsně si olizují fousy a nemohou se dočkat úvodního hvizdu. Ať už proti nim stojí „Antilopy Walya“ z Etiopie či „las Palancas negras /Antilopy černé“, hájící sportovní čest Angoly, scénář zápasu bývá obdobný. Antilopy v těsném bloku odrážejí dotírající šelmy rohama a snaží se protlačit míč na polovinu soupeře. Sebemenší chybičku, vypadnutí z obranné formace gabonští hráči okamžitě trestají – štvané zvěři dohnané k rohovému praporku nezbývá než doufat v poslední herní prvek, a to nabrat zadními kopyty jak se patří Pantera do nelítostné držky. Pěkně zvostra! Pro výstrahu! Tady není čas na simulace, tady se bojuje do poslední kapky krve. Když se přes otřesenou šelmu přežene stádo lichokopytníků, tak jí taky není dvakrát do skoku, šance jsou nadále vyrovnané, hra se přelévá zepředu dozadu, úniky po křídlech, u jedné lajny stříkaj krční tepny, u druhé zase praští pod kopyty kosti, rozhodčí dělá, co může, diváci šílí…
Ani v Africe není každý den posvícení
Když se střetnou malijští „Orli“ s tuniskými „Orly z Kartága“ nebo se „Super Eagles“ z Nigérie, peří sice lítá, jak má, ale na víc se ptáci nezmůžou. Stereotypní hra vzduchem, nic než dlouhé pasy a nakopávané centry do vápna. Tyhle mančafty si už tradičně neumí dát míč po zemi pěkně do nohy, narazit si před šestnáctkou a vypálit. Česká ulička jim nic neříká, kde jsou ty časy, kdy českoslovenští montéři měli v Africe ten nejlepší zvuk? Já bych to řekl, jen kdyby to nebylo tak sprosté.
A rovnou vás upozorňuju, když hraje Rwanda, tedy „Amavuti“ čili „Vosy“, na stadion se ani neobtěžujte. Jsou to vyhozené peníze za vstupné a zbytečně ošoupané plosky nohou. Ještě jakž takž něco vidíte, když Vosy útočí v roji, ale pustí-li se některý z hráčů do sólové akce, je to okamžitě v pytli. A těch píchlých míčů… V televizi si zápas užijete mnohem lépe, protože kameramani si na tato utkání nasazují na videotechniku makroobjektivy.
Pro dnešek stačí, další zajímavosti příště.