Málem jsem zapomněl na naše „Lvíčata“.
Snad nikoho na Svazu nenapadne taková volovina, jako vyslat je na turné po Africe. Senegalští „Lvi z Téranga“ nebo „Atlasští lvi“ reprezentující Maroko se na první pohled pro naši omladinu jeví jako ideální soupeři. Zdání klame. A „Nezkrotitelní lvi“ z Kamerunu už teprve ne! Z přírodopisu si pamatujeme, že lev je strašně líný mrzout. Vyvaluje se ve stínu pod brankou a běda tomu, kdo by ho opruzoval. Vepředu za něj všecko oběhají lvice. Když je hotovo, král se majestátně došourá na desítku slíznout smetanu a pěkně si vychutná gómana. Nejdřív si ho položí k tyči a pak už jenom spokojeně ocasem pošle balón do protipohybu. Techniku mají dokonalou. A ručím za to, že každý trenér, který má aspoň trochu za ušima, sáhne po střídání. To už se dosyta nažraný král zvířat zase válí zpátky v chládečku. A teď si představte, že jeho kočkám z harému začnou prohánět faldy nějací usoplení cucáci odkudsi ze srdce Evropy. To by nasralo i mnohem míň sebevědomého pašu. Tlapajzny to má jak slon uši, zubiska jak alpský jehly… Ne, komu leží budoucnost naší kopané skutečně na srdci, fanoušky těchhle jatek ušetří.
Ještě dávám k dobru jedno vtipné africké přísloví: Dokud nebudou mít lvi vlastního historika, v loveckých příbězích budou vždycky vítězit lovci.
Srdcaři a gentlemani.
S technikou jsou naopak na štíru „Slonové“ z Pobřeží slonoviny i „Národní syli“ reprezentující Guineu (syli znamená v jazyce susu to samé co slon v češtině). Dá se říct, že jsou hotovým postrachem všude, kde se objeví. Vydřená tráva i s kolečkem hlíny po každém skluzu, vyvrácené branky z kořenů, rozlomená nosítka, občas rozduplý sudí; tak to po zápasech obvykle vypadá. Při těchhle utkáních platí výjimka Africké fotbalové federace, která povoluje soupeři v zápase vystřídat všech jedenáct hráčů, a to hned dvakrát. Je to nakonec logické – představte si, že Jumbík jdoucí do nadšeného obranného skluzu místo míče trefí kopačkou se špunty od 2hl demižonu lýtko alžírského „Fenečka“, popřípadě beninskou „Veveřičku“.
Prakticky každý osobní souboj končí – ku cti „Sonů i Syli“ musím uvést, že většinou nezaviněným – šlapákem (zejména zadních nohou, které tihle hráči nemají tolik pod vizuální kontrolou), a tak se mnohdy červená nejen pod nima na na kořeny vydusaném trávníku, ale i v ruce sudího. Častou hru v oslabení ale sloní hráči vyvažují nezdolnou bojovností a chobotem.
Bezkonkurenčně nejslušnějším africkým mužstvem jsou „Hoši od Rudého moře“ z Eritreje. 9 z 11 hráčů základu zatím nikdy neřeklo rozhodčímu jediné sprosté slovo, každý člen širšího kádru má splněné všechny bobříky a hráči už od žákovských kategorií žijou výhradně Modrým životem. To vše díky trenérovi Jestřábovi.
Na závěr několik doporučení.
Když proti sobě nastoupí „Chipolopolos, neboli Měděné koule“ ze Zambie a „Nzelany, čili Hromy“ z Rovníkové Guineje, to teprve začne ten pravý mazec. Koule zběsile lítají po trávníku, mezi nima práská ďábelská rotyka. Tavící se měď lapiduši v azbestu ze hřiště lifrujou rovnou do hutí, brankové konstrukce (místo sítí drátěné pletivo) rozžhavené jak rudá záře nad Kladnem. Všude smradu jak ze škvařených paznehtů. Hlavně si nezapomeňte vzít špunty do uší a pořádně tlusté gumové podrážky. Izolantů není nikdy dost! Ale špicová ozonoterapie skoro zadarmo!
Až se u vás v průjezdu uhnízdí vlašťovky a pokálených vlasů už začnete mít plné zuby, zeptejte se pro jistotu, než jim koštětem strhnete lepenici, jestli náhodou nepřezimují v Burundi, jestli náhodou nehrají za tamní repre. Pokud ano, půjčte „Vlašťovkám“ mičudu a zaručeně Vám srát na hlavu přestanou.
Je potřeba mít na paměti, že džibutští „Rudomořští žraloci“ zatím stále marně čekají, než většina afrických stadionů projde technickými úpravami, nutnými k jejich vystoupení. Do té doby je můžete vidět v kontinentálním mistrovství ve vodním pólu.
A na úplný závěr trocha kultury.
Představte si, že v senegalském Dakaru hraje klub jménem ASC Jeanne d’Arc. To je docela pěkné, že? Ale není to všecko – stadión, na kterém Johanka z Arku vyvádí bránou borců pod bojovým praporcem své hochy na zteč, a který je i tamním Národním stadionem, nese jméno Léopolda Sédara Senghora. Tenhle chlápek je považovaný za největšího černošského afrického básníka všech dob. Mně osobně teda spadla čelist. Dokážete si představit, že až se u nás konečně dostane k moci nějaký sympatický populista a pustí pár miliard ze státní kasy na NÁŠ národní fotbalový stánek, pojmenujou ho po Karlu Hynku Máchovi? Nebo aspoň po miláčcích Zlatých šedesátých, Suchém a Šlitrovi?
Takže vážení, ode dneška platí, že kdo přede mnou cekne, že v Africe žijou jenom lidožrouti, křováci nebo pakulturní nomádi, dostane po čuni.
P.S. Abych do Vás nezasel mindrák, že jste kulturní barbaři z Mitteleuropy, tak prozradím, že Senghor byl taky prvním senegalským prezidentem. Tak možná spíš proto má svůj staďák.