Rakouský pěšák v šestašedesátém je upřímně odhodlaný bít se oddaně za svůj stát, za svého milovaného císaře položit život. Rakouský pěšák je sebevědomý, ani chvilku nepochybuje o konečném vítězství. Že Prajzy čepicema utlučeme, to je hotová věc.
A jaký to pohled pro české holky krev a mlíko, když kolem mašíruje jeden kluk jako buk za druhým. Co kvítků pro štěstí od děvčat za krásných, prosluněných červnových dnů dostali ti rozesmátí chlapci v bílých kabátcích, aby z válečné vřavy vyšli živi a zdrávi. Tihle smělí junáci vyženou Prajzy z naší země už jednou provždycky!
Mocnář, tentokrát ještě nikoli stařičký, ale šestatřicetiletý muž v plné síle, řeklo by se dokonce na vrcholu sil, v komnatách vídeňského Hofburgu, oděn v uniformě velitele dragounského pluku, netrpělivě vyčkává telegramy zpravující jej o situaci na bojištích v srdci Čech. Zprávy věru neveselé. Dny i noci plné zmaru. Zmaru o to trpčího, protože ten muž miluje svoji armádu nade všecko. Opakuji: výslovně nade všecko. Na prstech jedné ruky byste spočetli, kolikrát se za osmašedesát let své moudré vlády objevil na veřejnosti v civilu. V hofburgských skříních visí desítky uniforem, pro každý den jiná; dnes k operační mapě usedl ve stejnokroji uherského generála, zítra mu komorník připraví uniformy polního maršálka pěchoty a generálmajora artilérie.
V Prátru se jako obvykle tančí čtverylka a valčík, ve vídeňských hospodách se chlastá, jakoby se nechumelilo. Bodejť by jo, teď v červenci. Zatímco včerejší spojenec, dnes nepřítel na život a na smrt, pruský král Vilém spokojeně čvachtá holínkama v krví nasáklé, dobyté půdě, mladý Habsburk v uniformě plukovníka horských myslivců do Čech zoufale telegrafuje: „Ať ten neschopný Benedek, mein Gott, už konečně něco udělá! Hned! Vždyť ten osel mi tu válku docela prohraje!“ Však on si to vyžere, polní zbrojmistr Benedek, bude chybět maličko a skončí u soudu. Zhrzený panovník se s ním už nikdy nesetká, prostě už o něm do smrti nechce slyšet. Inu, ztratit důvěru svého vrchního velitele se nevyplácí.
Rakouský voják je hrdý a udatný. Nikdy by nepřistoupil na zbabělé vedení boje, jež začali vyznávat Prušáci – střílet vleže či dokonce z úkrytu. Takové nevojenské počínání je nepochopitelné, od nejprostšího rakouského vojáka až po nejvyšší armádní velení. Rakouská armáda vždy slavila úspěch hrdinnými útoky na bodáky. K tomu náš voják nepotřebuje, rozhodlo Jeho veličenstvo, žádné ztřeštěné novoty, nějaké… nové flinty… zadovky, či jak jim říkají. A tak poručíci a setníci dál mávají šavlemi, dál do úmoru ženou své hochy na zteč, avšak Dreyseho zadovky je k modrým kabátům ne a ne pustit. Kapely vyhrávají, sborové Hurá! a Ejlén! se mísí s rachotem dělostřelecké palby, ze všech stran třaskají nepřátelské salvy, praskají lámající se větve. Sténání raněných doprovází nářek umírajících koní. Přes mrtvoly kamarádů, skrze všudypřítomná mračna čpícího dýmu si sedm dnů hrdě a se vztyčenu hlavou kráčí pro smrt víc než třicet tisíc vojáků Jeho veličenstva Františka Josefa I.
Na fotkách jsou litinové šachetní kříže typu 302A , 302B a pomník 2. magdeburského pluku č. 27. Všechny stojí v lese Svíb a okolí Máslojed. Křížů a pomníků připomínajících oběti války 1866 je na našem území několik tisíc. Jak si povzdechl J. S. Machar, ani jeden nebyl zřízen Rakouským, potažmo Rakousko-Uherským státem, „za který tito padlí cedili svoji krev“.