Nechal jsem si nějakou rezervu, kdyby se to náhodou trošku opozdilo, ale teď už můžu klidně veřejně prohlásit, že jsem měl zase pravdu. Po bitvě každý generálem? Nesmysl. To by přece po zeměkouli běhalo několik miliard generálů a kde bysme pak brali lidský materiál do prvních linií? Další důkaz – Okresní vojenská správa mě nekontaktovala (a měli na to času dost), zůstávám dál plukovníkem v záloze. (Kaddáfí byl taky jenom plukovník, takže se nijak zvlášť nenervuju.)
Generálů naší zemí prošlo hodně moc, ale ten úplně největší byl Albrecht z Valdštejna. Megaloman, čili rovnou generalissimus. K dobru je mu třeba přičíst, že začal skutečně od píky. Dokázal si sehnat jen o rok starší mladou, bohatou vdovu Lukrécií, která sice dost postonávala a byla taky (na Albrechtovo gusto) dost zbožná. Naštěstí bylo po vesnicích kolem Vsetína skotačivějších děvčat krev a mlíko habaděj. Dlouho to netrvalo a mladý Valdštejn, skoro celý život před sebou, zdědil Vsetínské panství a jakožto moravský velmož začal dělat odboj s moravskými stavy. Byl chytrý (a bezcharakterní), tedy včas zběhnul k císaři. Vzal s sebou i zemskou pokladnu – všecky prachy, co na Moravě tehdá byly! Před žebřiňák museli zapřáhnout hned osm(!) valachů a cestou do Vídně přepřahat padesátkrát. Osmnáct koní pošlo vyčerpáním přímo na cestě, poslední padnul před kavárnou Sachrova hotelu. Mršina zkazila celé odpoledne Pavlu Kohoutovi, který ani nedopil kávičku a spěchal zpátky na Příkopy. Později ve svých pamětech napsal, že kromě vyloučení z KSČ nic hrůznějšího nezažil. Ani císař Ferdinand II. nebyl nijak nadšený. Ačkoli o pár let později nechal vyvěsit setnuté hlavy jedenácti českých pánů na Mostecké věži, takže určitě nebyl žádný cimprlich, připadal mu Valdštejnův dárek natolik trapný, že pokladnu i s povozem (bez koní) vrátil.
Jinak s krádežemi spolkových či podnikových pokladen se setkáváme poměrně často i v dějinách obyčejných lidí. Tak třeba sekretářka ve filmu Psycho; už si to přesně nepamatuju, ale vím, že si přivodila nezáviděníhodnou polízanici. Vysušenou mumii Perkinsovy maminky vystavují v pařížském muzeu La Cinemathèque française. (Pro intelektuálněji zaměřené čtenáře, kteří ze zásady nesledují bulvár a nemají informace z první ruky, ještě uvedu, že Perkins umřel na AIDS a Valdštejn v podstatě na syfilis.) Kasu vykradla i hrdinka opojená z proměny ze stejnojmenného Zweigova románu – přičichla k luxusu a nemohla se bez něj obejít, jako napotvoru se sčuchla s nefalšovaným víděňským proletářem, který celou věc zaštítil ideově – bereme si jenom to, co nám nemravný kapitalistický stát dluží – takže na poště, kde dělala, shrábla prachy na důchody pro celou vesnici a oba fŕŕŕ do Ameriky (tady je zajímavé, že proletářovi v souvislosti s tímhle účelem kolébka kapitalismu nesmrděla). Jestli do Států v pohodě dorazili nevím, o tom se autor už nezmiňuje. Dneska se krade spíš virtuálně, po síti a tak. Prapor starých, poctivých chmatáků ve škrabošce ještě pozvedl stopér Řepka, když znárodnil klubovou pokladnu sparťanským spoluhráčům. Prapor ale dlouho vlát nebude, protože populární „Řepa“ prý slíbil, že ji brzy vrátí.
Nejpompéznější z pompézních pomníků Habsburků ve Vídni má Marie Teresie. Obklopená generály, polními maršály, diplomaty i umělci a vědci trůní mezi Kunsthist. museem a Naturhist. museem. Zde vidíme stojícího generála Liechtensteina, pražského rodáka. Za ním jsou v reliéfu vyvedení další generálové. Vpravo na koni sedí, také generál, Khevenhüller.
Zpátky ke generálům. Dalším zaznamanáníhodným borcem je gen. Laudón. Určitě znáte tu nablblou písničku, jak jede v bílý čepici skrz vesnici. (Už jste viděli generála v bílé čepici?) Tak tu jsme museli zpívat v autobuse pokaždé, když jsme s pasťákem, vždycky první úterý v měsíci, vyráželi na exkurze po českých a slovenských lapácích. Zpívat nás nutila taková příšerně pozitivní vychovatelka, která těsně po střední pedagogické škole překypovala příšerně protivným výchovným sebevědomím. Pokoj dala teprve potom, co si na ni na dámském hajzlu počíhali, a nejen o iluse připravili, Bakoš s Horynou… Laudón byl vlastně podivuhodná syntéza závodníků Laudy a Širóna. „Jezdí jako Širón, jednou si srazí hlavu!“ nadávala babička na Míru Vencla, který se po Sezemicích proháněl na Pařezovi s odmontovaným tlumičem. A odhadla to přesně, s tou Mírovou rozčepejřenou, blonďatou a věčně usměvavou hlavou. Ani tahle předvídavost ji jako vojačku z povolání nepřiblížila ke kýženým lipovým ratolestem na klopách uniformy; do výslužby šla jako praporčice. Ten Širón – vl. jménem Louis Chiron – byl skvělý závodník na bugatce, známý riskantním pojetím jízdy, ale kdo si na něj dneska vzpomene? Dnešní mládež si ho už neplete ani se Širokem, natož s Viliamem Širokým, velkou komunistickou sviní, jak tomu aspoň bývalo za nás. Niki Lauda taky po krachu svých aerolinek pomalu upadá do zapomění. Ani shořelé ucho, narozdíl od Vincenta, ho nespasí.
Generál Laudón vlevo na koni ukazuje dalekohledem, kudy udeřit na nepřítele. Vpravo stojí osobní lékař Marie Teresie Gerhard van Swieten. Reformoval školy (m.j. i lék. fakultu v Praze), stavěl nemocnice, věnoval se výzkumu upírů (došel k závěru, že neexistují a není třeba se jich bát), bádal v oblasti pohlavních nemocí – namíchal vlastní lektvar proti syfilidě (který si oblíbil V. I. Lenin a z vlezdoprdelovství i Klement Gottwald) a jmenuje se po něm strom, z něhož pochází vzácné dřevo mahagonové (Swietenia mahagoni). V haut-reliéfu za ním stojí vlevo J. H. Eckhel (jezuita-numismatik) a G. Pray (jezuita-historik a knihovník) a ten malý hošík vpravo (s uříznutou hlavou) je W. A. Mozart. Nad ním stojí (už mimo obraz) skladatelé Gluck a Haydn.
Dalším, tentokrát ryze českým, generálem opředeným romantickými příběhy je Radola Gajda. Kariéru nastartoval na začátku první světové války kdesi v Srbsku, kde se vydával za doktora, ač byl obyčejným prodavačem v drogérii. Operoval, amputoval a léčil s takovým úspěchem, že to dotáhnul až do legií. Pak spolu s Kolčakem stříleli bolševiky. Když ho TGM nejdřív jakožto generála ustanovil náčelníkem GŠ, aby ho zanedlouho degradoval na vojína, Gajda ze skříně vytáhl uniformu bělogvardějského generála, na nějž ho kdysi povýšil ruský admirál, a generálem byl dál. Vtipné, ne?
Generál Daun, slavný vítěz nad Prušáky od Kmochova Kolína
Pak jsme měli taky generála Čepičku. Ten v žádné bitvě nevelel, maximálně na cimře buzeroval mladý zobáky. Byl to obyčejný kokot a zeťák Gottwalda – ten se mimochodem jednou v čekárně venerologické ambulance na Bulovce dostal do křížku s výše zmíněným Valdštejnem. Generalissima dopálilo, že obyčejný frajtr c.k. armády, byť toho času generální tajemník, nevyletěl hned do pozoru a navíc má boty zasrané hůř než kdejakej civilistickej dobytek.
Ale nekažme si náladu komunistickými hnidami a na závěr zavzpomínejme na generála Windischgrätze, který také účinkuje v jedné odrhovačce, a také v bílé čepici (!!!). Poté, co si povzdechl: „Mí Pražané mi nerozumí,“ spustil takovou kanonádu, jakou nezopakovali ani Rusáci v osmašedesátém. A tím bych, jak se říká, v nejlepším přestal.
Doporučená literatura:
Ota Filip, Valdštejn a Lukrécie
Stefan Zweig, Opojení z proměny
A. S. Puškin, Generálská dcerka
Alois Jirásek, Filosofská historie
Pavel Kohout, Komunismus, Sachrdort a jiné trapasy (Paměti, II. sv.)
Frank Sinatra, Generál Laudón jede skrz vesnici (CD Frankie´s Greatest Hits, Sony music)